Who the fuck is Štěpán Trnka?
Stream of consciousness incoming:
Někdy kolem čtrnácti nebo patnácti jsem hrál Unreal Tournament tak intenzivně, že jsem v něm dvakrát za sebou získal druhé místo na Mistrovství ČR v PC hrách a k tomu pár vítězství a druhých míst na dalších celorepublikových turnajích. Díky za to hyperfokusu!
Z gamingu jsem odešel, protože jsem objevil kouzlo hospody a zintenzivnil koukání po děvčatech, čímž jsem zklamal spoustu lidí, co si o mladším mně mysleli, že je gay.
Jako dítě jsem nejdřív trávil hodiny na betonovém plácku u Sokoláku, kus od domu, hraním fotbalu. Dodnes se chlubím, že jsem byl asi jedinej, kdo tam udělal skluz, aby zabránil gólu (nebo skopnul staršího protihráče, aby od něj pak dostal solidní odplatu, ups).
Jelikož mi krvavá kolena oproti naivnímu očekávání moc respektu nepřinesla, nechal jsem se pohltit světem počítačových her. Absolutní magic. Ta doba, kdy se herní průmysl hledal a každá hra byla nová, originální. Totálně. A bylo na nás, hráčích, přijít jí na kloub. Tenkrát dohrát hru byl úspěch. Ne samozřejmost. Hry se nám nesnažily zalíbit kvůli prodejům.
K okresnímu fotbalu a sportu obecně jsem se vrátil později, když mi došlo, že se sebou musím něco dělat.
Většinu času mám rozečtenou hromadu knih, rozehraných několik her, někdy i rozkoukaných pár seriálů. A ve wishlistu toho všeho sedmkrát tolik. Skáču od věci k věci, a tohle je místo, kde se to budu snažit držet všechno roztříštěně, pohromadě. Here we go:
Věnuju se práci se dřevem jako totální začátečník, dřív jsem dělal CrossFit, ale teď už se nemusím pokaždý, co se zapotí, zničit, takže prostě cvičím (olympijská osa a BikeErg, občas kettlebell), vařím, mám ambice psát věci (jak vidno), už tři roky začínám dělat hudbu. Tu na těch počítačích. Kdysi jsem se snažil naučit kreslit.
Mám rád filmy, koukám na ně, jak mi zrovna dva synové dovolí. Dřív ze mě byl aspirant na intelektuála, ale tahle povrchní snaha mě po čase spíš přešla. Co mi v menší míře zůstalo, je posedlost Davidem Lynchem a C. G. Jungem, tedy podvědomím, nevědomím, lidskou iracionalitou, tím vším kolem, atakdál.
Pracuju v reklamě, oboru, který mě fascinoval odjakživa a o kterém jsem až nedávno zjistil, že ostatním je buď u zadku, nebo ho přímo nesnášejí. Mým nedosažitelným ideálem je dělat takové reklamy, které to pomůžou změnit.
Mám dva malé syny a jednu velkou manželku. Všechny tři senzační.
A protože vedle nich mám i brutálního vnitřního kritika, rozhodl jsem se alespoň tady řídit heslem, že lepší je to dát ven syrové než donekonečna leštit v šuplíku.
Tak tady to je.
